Pracuju. Píšu jeden web za druhým, furt pryč. Už mi z toho začina hrabat. Aspoň se nenudím. Dobře mě tak – co jsem si vybral, to mám.
Kolega v práci se rozhoupal a donesl slibovanou vodárnu. Kolegovi stojí v práci pod stolem a čeká, až do ní někdo koupí tabák, uhlík a staniol. To doufám zvládnu (nebo někdo zvládne) dnes. Když to půjde dobře, tak dnes večer ji snad zajedeme. Jen mám strach z toho jestli se nám podaří potom řádně vyvětrat onen těžký (a voňavý) dým z kanceláře. Každopádně to dá naší kanceláři nový rozměr (kterých už má už teď dost :).
Když už jsem u těch rozměrů – dočetl jsem zajímavou knihu Cestování časem v einsteinově vesmíru. Tam se občas operuje s velmi neobvyklými počty rozměrů. Mimo jiné jsem se tam dočetl, že podle koperníkova principu, že žádný pozorovatel nemá při sledování jevu výjmečnou pozici, lze spočítat, že zde lidstvo (tak jak jej známe dnes) bude s 90%ní pravděpodobností ještě minimálně 5100 let, maximálně však 7,8 miliónu let. Osobně bych věřil spíš té dolní mezi, ale to možná proto, že lidstvu co se týká schopnosti přežít už moc nevěřím.
Docela mě teď pobavil kolega – vymyslel mi hezký přídomek „zaklínač procesů“. Občas totiž na serveru pustím nějáký proces, který následně vytuhne a zatěžuje přitom celý server tak, že ho není možné dát pořádně dohromady :) Nevím jak to dělám, ale jde mi to.
Po třech týdnech jsem zase zavítal „na chatu“ na Severní Moravu. Domluvil jsem se kamarádem, že vylezeme na takový hezký (a pro některé především náboženštěji založené lidi také památný) kopec. Má něco přes 1200 metrů a je na něj hezká procházka. Vylepšili jsme to o takový drobný detail – šli jsme nahoru bosky. Dokud se šlo po trávě, nebo po lesních pěšinkách pod kopcem, tak to šlo dobře. Jakmile jsme se ale dostali na kamenité části přestala to být sranda. Kamarád takhle chodí už cca měsíc, takže už byl zvyklý. Já ne.
Počáteční nadšení rychle opadlo a komentáře k cestě typu „Hmm, tohle není moc pohodlné“ vystřídaly komentáře jako „No to snad kurva nemyslíš vážně!“. Boty měl bohužel kámoš v batohu. Když už mě to přestávalo bavit (přeci jen zkuste si užívat něco z procházky, když v první řadě řešíte kam šlápnout aby to bolelo co nejmíň), začal jsem chtít své boty zpět. To, že jsem chtěl boty zpět kámoše pobavilo natolik, že samou radostí začal utíkat i s mýma botama. Zkuste dohonit někoho na lesní cestě plné kamení bez bot – to se prostě nedá. Nedá se to jen do okamžiku, kdy vás to skutečně nasere, pak jde všechna bolest stranou a nejdou se dá na kamenité cestě i běhat. Ale nedohnal jsem ho.
Ve třetině cesty jsme dali pauzu, já jsem prohlásil, že jsem holt asi „vyměklá městská buzna“ a prostě na to nemám a obul se. Kámoš to nevydžel o moc déle. O půl hodiny později už měl boty i on, protože terén byl skutečně velmi špatně schůdný i v botách, ne tak bez nich.
Na kopci jsme vlezli do „hotelu“, protože jsme byli vyhladovělí, žízniví a unavení. V restauraci měli samozřejmě narváno k prasknutí (všichni šli na ten samý kopec v ten samý den grrrr…), než jsme objevili, že ono to má pokračování i za rohem, kde už tak narváno nebylo. I usadili jsme se a čekali na obsluhu. Za cca půl hodiny k nám konečně dorazila servírka, my jsme si objednali a zase čekali. Po další půlhodině dorazilo i jídlo. Mezitím jsme poslouchali od vedlejšího stolu nějákého uřvaného fakana, kterak na celé okolí řeší co má kdo k jídlu, jesli tatínek dosáhne na příbor a spoustu jiných věcí, kterými nám ovšem oběma dokonale lezl na nervy. Při placení se kamarádovi servírka „přepočítala“ o dvě koruny. Když jsem to druhý den počítal, u mě se přepočítala o cca třicet korun, ale to jsem radši ani neřešil. Plyne z toho dobrá rada: v hospodě si to vždycky spočítejte sami – obsluze se nedá věřit (pokud to víte a děláte, pak se omlouvám, že vás obtěžuju takovýmito banalitami).
Po cestě tam i zpět jsme rozebírali frekvenční analýzu signálu, fourierovy transformace a jejich aplikce, kontakt s mimozemskými civilizacemi a bůhví co ještě. Někde pod kopcem jsme zahulili a bylo. Pak už si jen matně pamatuju, jak jsme u kámoše doma čučeli na nějáké SM hentai :)
Zaujala mě zpráva o obrovském výbuchu v Severní Koreji. Podle všeho to prý nebyl jaderný test. Ale to je stejně jen otázka času. Kamarád k tomu měl dobrý komentář – američani asi náhle ztratí zájem o invazi do Severní Koreje (kdo by si taky začínal nuklární válku, že) a asi začnou vyjednávat. Myslím, že z tohohle mají amíci strach. Jen doufám, že z použití jaderných zbraní mají strach všichni kdo je mají.
Status zastrašovacích zbraní si jaderné zbraně získaly během studené války a doufejme, že jim tenhle status nikdo nemá v úmyslu v dohledné době měnit. Nemám ani tak strach z toho, že bych v jeden okamžik šel po ulici a o chvíli později už byl jen jako trocha plynu ženoucího se nadzvukovou rychlostí od epicentra výbuchu, jako z toho, že bych takové štěstí neměl a musel pak dlouho, předlouho chcípat na nemoc z ozáření.
Protože jsem se na vás minulý týden s klukama vykvák, musím zase uvést dva. Tak především tady máme jednoho prima gymnastu. Nevím jak ten člověk vstává, ale zadek má fakt pěkný. A ty nohy a záda… hmm. Ještě přidat pár pout, provazů a je z toho dokonalá SM fotka :) Druhý se zase líbil několika holkám. Holky se totiž, jak jsem zjistil, strašně rády dívají na chlapské zadky a temhle má zadek ještě rafinovaně zdůrazněný povytaženým tričkem. Jen jsem něják nedošel na to, proč stojí dole bez uprostřed nějákého dvora, nebo co to je… a hlavně co to tam provádí s těma rukama :)
do klávesnice nabušil eirik — permalink — co na to ostatní (1)
Včerejší den jsem strávil v práci děláním layoutu firemního webu. Je to neuvěřitelná jebačka, udělat to tak, aby to fungovalo aspoň na základních prohlížečích dobře (IE, Gecko, Opera), bylo to v CSS a vypadalo to trochu k světu. Po práci jsem šel na takovou sešlost linuxáků ve městě. Klasicky jsem začal Kofolou a zůstal jsem u ní až do konce. 119 Kč, jsem ale za Kofolu ještě nedával. Kupodivu jsem byl následně schopen usnout (a to dokonce podstatně rychleji, než jsem původně očekával), ale největší podíl na tom má nejspíš ganja, kterou jsem s kamošem (kterého jsem už chvilu neviděl a vypadá čím dál tím líp) s radostí po týdnu zahulil. Lidi mleli o linuxu a o práci a o linuxu a o linuxu a všichni se tvářili, že se znají (ačkoliv jsem od tamtuď znal dohromady 4 -- 5 lidí). Vůbec mě to nepřekvapuje -- všichni jsou stejní. Každý sice vypadá jinak, mluví jinak, ale uvažujou stejně, takže když si vyberu libovolného z nich a budu si s ním vykládat půl hodiny, je to jako bych si vykládal minutu s každým. Nejhorší na tom je, že i já jsem jako oni. Možná to až tak špatné není -- bývaly časy, kdy bych si s těmihle lidmi měl o čem vykládat, jenže dnes už mě povídání o tom, jak na GCC X.Y.Z nejde zkompilovat ABC K.L.M neják nebere. Možná proto, že už se tím živím a nepříjde mi to niják zvláštní a ani to nechci řešit jinde než tam, kde mě za vyřešení těhle blbostí zaplatí. Stárnu. Měním názory. Blbnu.
Ráno (no dobře bylo to ve 12 :) mě zavolal Riki, jestli bych se nešel projít na Špilas. Řekl jsem mu, že za půl hodiny tam budu. Z nového privátu jsem to stihl v rekordním čase 45 minut a to jsem měl ještě štěstí na bus. Probírali jsme hlavně práci. Dospěli jsme k závěru (jako už jistě mnozí před námi a mnozí po nás), že je to vlastně všude úplně stejné, jen někde mají debila v marketingu, někde mají debila ve vývoji a někde mají imbecila ve vedení. Vždy to ale visí na tom, že někdo něchápe práci někoho jiného. S tím se nedá zřejmě nic dělat, protože většinou jsou takoví lidé na pozicích, ze kterých je nelze jen tak snadno dostat a mimo to -- většina lidí se na to prostě může vysrat a zvolí cestu nejmenšího odporu, která ovšem vede ke stagnaci, případně se na to vykašlou a dají výpověď. Toliko k teorii pracovních vztahů.
Začal jsem stahovat FreeBSD 5.3 beta, tak jsem zvědavý co z toho bude. Chtěl bych to nasadit nejdříve experimentálně a výukově, posléze snad i produkčně na domácí router, který snad bude potřeba, až, jestli a pokud se na privát dotáhne net. Docela by mě to potěšilo, protože sedět kvůli tomu abych si přečetl pár článků které mě zajímají v práci do půl noci, nebo o víkendu mě už přestalo před časem bavit. Navíc takhle bych mohl dělat spoustu věcí vzdáleně (na což jsem zvyklý) a z klidu a a pohodlí domova. Mějte se hezky, třesky plesky, já jdu do čajovny.
do klávesnice nabušil eirik — permalink — co na to ostatní (0)
Ne, opravdu jsem neumřel ani se mi nepřihodilo nic jiného, jen jsem prostě neměl čas něco napsat, ač bylo co. Takže jen ty nejzajímavější části.
Minulý týden o víkendu jsem byl s Rikim na takové procházce na jedné skále nedaleko města (vlastně je ještě ve městě). Je to tam podvrtané ještě od Němců, kterí tam měli postavenou fabriku na výrobu tanků. Dnes je to tam neudržované, temné a otevřené pro veřejnost. Vzhledem k tomu, že je to celkem solidní skála (odhadem 50 -- 100 metrů nad krajinou) je z od tamtuď pěkný rozhled po krajině. Když jsme se šplhali nahoru, začal Riki o tom, že jeden kámoš se s ním domlouval na tom, že spolu začnou chodit na hodiny hry na kytaru. To mě netáhne, ale dodal, že ten samý člověk ho přesvědčoval na nejáké bojové umnění (Taj-či, nebo jak se to píše). To mě zaujalo, protože už delší dobu uvažuju o tom, že bych taky mohl něco dělat. Uvažoval jsem o Aikidu, ale nevím co to stojí a kdo to tu vyučuje. Riki se tvářil, že by do něčeho takového šel, takže je možné, že na staré kolena začnu dělat nějáké bojové umnění :)
Na oné skále jsem taky dostal poprvé v životě kytičku od kluka. Rikiho napadlo, že když už teda hulím, tak ať to stojí za to a utrhl mi nějáký fialový zvoneček. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si dělá srandu (samozřejmě!), ale nakonec jsem přeci jen neodolal pokušení z dojetí a začal ho brát vážně. Udělalo mi to radost. Udělalo mi to velkou radost. Aspoň mám na co vzpomínat.
Cestou dolů jsme potkali nějáký pár. Klučina byl celkem v pohodě, takový normální, zato ta „ženština“ stála za to. Jak říká kámoš -- tohle mít doma, tak to zabiju v prvním kole. Evidentně to byla totální smažka (vyprávěla nám o tom jak míchala piko s nějákýma práškama). Nejhorší ale bylo, že furt chtěla lozit do nějákých děr, ale nechtěla jít ani první, ani poslední a vzhledem k tomu, že jsme neměli čím svítit jsme sice daleko nedošli, ale ona ječela poměrně solidně. Když jsme se s nima pak rozloučili, první co mi Riki řekl bylo „Toho kluka je mi fakt líto.“ Nelze než souhlasit.
Tak jsem se konečně dočkal! V pondělí jsem se přestěhoval do nového privátu. Je to v šestém patře, 2+KK a budeme tam bydlet čtyři. Teď tam bydlím pouze já až přijede Procházka, tak tam budeme tenhle měsíc bydlet jen dva. S přestěhováním počítadla mi pomohl kolega z práce. Sice to není příliš daleko od mého bývalého bejváku, ale přeci jen je to dost daleko na to, abych po odnesení všech těch věcí měl ruce jak orangutan. Zabydlel jsem se celkem rychle. Sice je potřeba tam pár věcí opravit, ale je to tam dobré. Do školy to budu mít kousek, do práce o kousek dál, ale to nevadí. Přeci jen plně vybavený byt na dobrém místě za dva tácky mesíčně se v tomhle městě shání dost blbě.
Vážení přátelé ano, jsem opět studentem druhého ročníku bakalářského studia. Takže jsem si byl dnes rychle koupit šalinkartu za 200kč (ááh :) a poslat dopis s potvrzením o studiu na sociálku. Důchode už se na tebe těším :) Všechno to má ale malý háček -- budu muset chodit do školy, i když po zkušenostech z práce v posledních dnech mě to možná nebude až tak moc vadit.
V práci je to lidově řečeno „na piču“. Proč? Kvůli „neshodám“ s „nadřízeným“. Nemám toho člověk rád. Je to takový ten typ, který potřebuje být za každou cenu ten nejlepší, ten, který nedělá chyby, a je hvězda za všech okolností, všude byl a všechno viděl (to mu pravda nelze upřít -- má toho, aspoň podle vyprávění, dost procestovaného) a všemu rozumí nejlíp. Kromě toho je poněkud arogantní (jeho maily typu „Vyřeš ASAP!!!“ mě dokážou dostat do stavu, ve kterém se mi stírají rozdíly mezi životem a smrtí), „prosím“ a „děkuji“ jsem od něj neslyšel už několik měsíců a neustále si myslí, že tomu co dělám rozumí líp než já. Tihle lidi mě prostě vadí. Nejsem zrovna ideál, ale poprosit a poděkovat (ač to možná zní neuvěřitelně) umím. Nevím co s tím. Už si toho „sporu“ (kolega to nazval válkou) všimli i kolegové. Buďto se s ním něják domluvím, nebo dám výpověď. Zkusím v uvedeném pořadí. Práce se v tomhle městě dá sehnat celkem snadno. Jen je škoda, že bych kvůli němu musel jít pryč z firmy, na kterou můžu být aspoň trochu pyšný/hrdý/whatever…
Stráášně dlouho sem nic nepsal a zanedbával jsem i kluky. takže dnes vám sem musím hodit hnedle dva. Takže první bude další ze série různých Beach boyů, tentokrát pojatý poněkud aktovitě. Oceňuji především hezké vykreslení svalů a vúbec pěknou kompozici, stejně jako parádního chlapa. Druhý je poněkud záhadně se tvářící klučina, který se předvádí (vlastně ani moc nepředvádí) na nějáké verandě. Působí na mě poněkud akčním dojmem, takže jsem ho pojmenoval Lovec, ačkoliv by stejně dobře mohl být třeba voják, nebo makléř z Wall Streetu :) Ať už je to kdokoliv a dělá cokoliv je to fakt pěkný chlap (který by byl v posteli určitě prima, hlavně takhle přivázaný k pelesti s roubíkem… hmm. dost fantazírování ;). No nic, asi půjdu domů pustit si nějáký film a natáhnout se do své nově pronajaté manželské postele, ve které spím sám. A konečně se třeba zase jednou oholit. Snad :)
do klávesnice nabušil eirik — permalink — co na to ostatní (0)