Stalo se včera večer, že jsme se trošinku přivožrali. A když už jsme trošku přivožrali, proč to nedoplnit o jiné hodnotné vitaminy, například o takový ten se strašně dlouhým název a složitím vzorcem a krátkou a výstižnou zkratkou THC. Kolega překvapil. Já už jsem pomalu nebyl schopný stát na nohách a druhý kolega viděl už monitor dvakrát, ale tenhle člověk chlastal a hulil jak o závod. Aspoň jsem dorazil domů relativně brzy a konečně se tak trochu líp vyspal (chodit ve tři ráno domů sice můžu, ale ne příliš často, hlavně když jdu druhý den do práce).
Večerní akce neměla žádné výraznější následky, snad s výjimkou jediného, relativně pochopitelného – potřeby se po ránu na všechno (co mě přes den čeká) řádně vysrat. Na novém privátě máme docela útulný hajzlík obkladaný imitací korkového dřeva (takže nevypadá jako trapná umakartová díra, ale jako trapná umakartová díra obložená imitací korkového dřeva a kachličkama) a je tedy radost v takovém, byť poněkud stísněném prostoru, vylučovat (oproti hajzlíku na minulém privátě, který z části připomínal hradní prevét a z části koupelnu z 19. století celé dokreslené nádherným výhledem do světlíku a dalším oknem do sousedovic obdobné místnosti).
Mé nadšení po ránu neznalo mezí až do okamžiku kdy jsem byl s prací hotov. Jak jsem četl na kterési zdi na Kolejní ulici: „Práce není dokončena, dokud není papírově vyřízena“ (nebo něco v tom duchu). I sáhl jsem na ono obvyklé místo kde se obvykle nalézá ona dobře známá rolička měkkého, třikrát recyklovaného papíru, kterému naší germanofonější předci dali poetický název hajzlpapír a… žádný tam nebyl. Nu což, stát se to může. Jelikož jsem zvyklý na to, že doma bývá tato nepostradatelná věc nedělitelnou součástí záchodu a to dokonce natolik nedělitelnou, že se tam povalují balíky s hajzlpapírem ve více exemplářích, začal jsem prohledávat zem. Ani tam žádná rolička nebyla. To už jsem začal být nervózní. V záchvatu fóbie z nedostupnosti této samozřejmosti jsem ještě prozkoumal polici pod stropem, ale ani tam se nenacházela žádná roztomilá papírová rulička. Naštestí byli doma spolubydliči, kteří na mé pološílené výkřiky promptně reagovali a dodali mi několik paírových ubrousků, se kterýma už není problém „práci papírově vyřídit“.
Naučil jsem se tím jednu zásadní věc: srát jen když je někdo doma.
Už jsme to chtěli řešit příliš dlouho, takže jsem dnes zvedl telefon a zavolal na potenciálního budoucího providera a začal se ptát. Sice nevím na co ještě potřebuje spolubydlič chvíli na rozmyšlenou, ale má ji mít. Já se těším na to jak za tři týdny budu psát tenhle blog z pohodlí domova. Zatím se jen těším, protože to ještě není domluvené, ale tak něják „papírově vyřízené“ :), ale už se to pohnulo.
Došel jsem do práce (později, ale přece) a první co jsem zaslechl bylo skřípění brzd a řinkot mačkaných plechů a rozbíteho skla. Na křižovatce před barákem je další bouračka. Od doby co tu dělám už asi 5 (nevím přesně po třetí jsem to přestal počítat). Pochopil bych to, kdyby ta křižovatka byla bůhvíjak složitá, nebo nepřehledná, ale je právě poměrně jednoduchá a ze stran, ze kterých nejčastěji přijíždějí následně bourající auta i relativně přehledná. Tak nevím, jestli lidi nečtou vyhlášku, nebo se při projíždění kochají obrovským billboardem na protějším domě (už by ho taky mohli vyměnit/sundat), nebo mě to dělají pro radost (ani tuto variantu nevylučuju), ale dělají to často a většinou velmi podobným způsobem.
Začínám z toho chytat pozorovatelský syndrom – viděl jsem tu situaci už x-krát a tudíž se mi ti lidé zdají asi natvrdlí. Problém je, že jim se to většinou stalo poprvé. Je to perspektiva, kterou získávám díky zkušenosti (byť zprostředkované), kterou oni nemají. Asi bych si o těch lidech neměl myslet, že jsou idioti… ale stejně moc nerozumím tomu proč to dělají znova a znova…
Vida, jedno auto už odtáhli a druhé je stranou, tak aspoň může pokračovat provoz. Něco na tom „spěchej pomalu“ asi bude…
do klávesnice nabušil eirik — permalink — co na to ostatní (0)
Jó jo, děti už je to tak – už zase chodím do školy. Neprojevuje se to tim, že bych miň hulil, nebo chlastal, ale tím, že míň pišu blog, jsem trochu míň v práci (k velké nelibosti nadřízených) a vůbec jsem busy man.
Jestli trochu sledujete zprávy, určitě jste si všimli této zprávy. Vzhledem k tomu, že nemám televizi (resp. teď už mám, ale stejně se na ni nedivám – jediné co jsem na ni zatim viděl byl Barbar Connan (Arnymu to tam ale sekne co? hlavně na tom stromě :)) nevím, jak moc se o tom mluví a kupodivu o tom nepíšou ani Britské listy. Tam je tématem týdne blahořečení člověka, který za První světové války přikázal použití chemických zbraní (kdybyste náhodou netušili, kdože byl ten vítečník, pak vězte, že to byl Karel I.) a podobně „veledůležité“ kydy. Ale jinak to není špatný server.
Vzhledem k tomu, že za uplnulé týdny se nestalo nic co by stálo za blognutí (neb si to nepamatuju) budu pokračovat tím, co se stalo včera. Včera byl stejně nudný den jako každý jiný s tím rozdílem, že večer (resp. v noci) pršelo. A já, protože jsem byl zase na prach, jsem šel domů v tom krásném podzimním dešti bez deštníku a krásně jsem při tom zmoknul. Ne, že bych neměl deštník, jen jsem tak něják neuznal za vhodné jej vytáhnout. A po té co jsem tak předpisově zmoknul už mě deštník moc nepomohl. Pro zpestření jsem se prošel dvěma nemělkýma kalužema, takže jsem měl v botách krásné „jaro“ (ačkoliv in už je vlastně podzim že?). Co už.
Když jsem včera kráčel po brněnských ulicích v houstnoucím dešti všiml jsem si, že z opadaného listí se stává pod nohama kluzká břečka. Chválapánubohu za ni (a to sem ateista!). Až budeme za tři měsíce chodit po sněhové břečce, která bude každé ráno hezky zmrzlá a po které chodit je jako chodit po zemi pokryté 40kama šroubkama a matkama, budeme na tyhle podzimní „nečasy“ s radostí vzpomínat. Aspoň já rozhodně budu. Mimo jiné z toho plyne, že začal podzim – jedno z mých oblíbených ročních období (s výjimkou zimy mám oblíbené všechny roční období). Už se těším na barevné stromy a vůbec takovou tu změnu okolí. Jen dvě vady to má: 1) je chladnějc 2) po něm bude následovat zima (tzn ještě větší kosa), tedy roční období, které nejen že nemám rád, ale přímo jej nenávidím. Super.
Díval jsem se na film Wonderful Days. To že mám anime rád už snad netřeba zdůrazňovat, takže se asi nebudete divit, když řeknu (nebo napíšu), že se mě to (jako většina anime filmů) strašně moc líbilo a to dokonce ještě o trošku víc než (věhlasná/ý) Akira… na kterou/ého jsem se dival hned po tom. Krásně nakresleno a vyrendrováno, dobrá atmosféra (aspoň mě to vtáhlo) a zajímavé nápady. Co tomu lze vytknout je to, že jako většina ostatních anime je to tak trochu „na jedno brdo“. Ale to nevadí. Co se Akiry týká – přišel (ano Akira je on, aspoň nakolik jsem vyrozumněl z filmu a titulků s rozdrbanou diakritikou) mi takový dost zmatený. Film je míň lineární než Wonderful Days, ale taky místy víc přitažený za vlasy. Wonderful Days je (postkatastrofická) sci-fi (kteréžto můžu ve velkých dávkách) a má i takovou atmosféru (možná to dělají ty rendrované backgroundy). Podobný dojem na mě udělal Final Fantasy, který je ale rendrovaný komplet. Mimo to v Akiře (resp. Akirovi) jsem se nebyl schopný identifikovat s žádnou z postav (nejsympatičtější mě přišel Kaneda, ale tím to tak končí), kdežto ve Wonderful Days je Shua prostě neodolatený (nemluvě o Jay, která má rovněž své kouzlo, byť kreslené). Uvidíme co se ještě najde na discích po firmě :)
Když už jsem tak hezky rozebral anime, mohl bych zase přihodit ze pár klučinů. Dobrá tedy. Jako první bude tentokrát docela zdařilý černobílý aktík. Jako druhého předstávím někoho koho v podstatě představovat netřeba, ale pro jistotu napíšu že je to Adam Rickitt. Ačkoliv tahle britská hvězdička proti fotce už poněkdud zestárla (a nechal se ostříhat pacholek :( má pořád své kouzlo. Sice je to takový slaďoučký klučík, ale tyhle ja žeru :) Jen kdyby jich bylo aspoň víc, aby se bylo pořád na co dívat. A jako třetího krasavce tady máme rovněž poněkud aktovitějšího chlapa, tentokrát netradičně v posteli. Asi bych si zase mohl postesknout nad nádherným tělem, ale k čemu by to bylo… tak si aspoň postesknu nad jeho sice nevinnou, ale s párem pout velmi vyzývavou polohu :) Jen trochu natahnout nohy a roztáhnout ruce… nebo naopak? :)
No a tím bych pro dnešek skončil. Přijďte zas.
do klávesnice nabušil eirik — permalink — co na to ostatní (0)